po kratke zastavce v bishkeku, kde jsem si koupil nejevnejsi pohorky (mimochodem ceske vyroby), nas cekala strastiplna cesta do oshe. kvuli prejezdu dvou pasu nad 3000 m.n.m. tam autobusy ani marsrutky nejezdi, tak jsme si uzili 13 hodin predjizdeni cinskych kamionu v zatackach tunelu (co vypadaly jako nejake sluje z rpg hry) spolu s dalsimi sesti domorodci a nakladem melounu v kombiku. tohle mesto na hranici s uzbekistanem se loni nechvalne proslavilo diky kyrgyzsko-uzbeckym narodnostnim nepokojum (300 mrtvych), behem naseho pobytu ale pusobilo jako hotova oaza klidu. navic lezi v nejlevnejsi oblasti uz tak levneho kyrgyzstanu (konev caje 2kc, mistni pivo za 13kc, cigarety 3kc a obedy za  dvacku). kdyby nejvetsi atrakci mesta nebylo obskurni museum se smejicim se vycpanym tandemem liska-jezevec, asi bychom tam pobyli dele. nasi dalsi staci bylo jezero sary-chelek. na vychozi bod treku jsme si stopli zigulik se trema mistnima vypitkama. po ceste nakoupili pivo a 5 minut jsem s nema musel tancit na modern talking (v kyrgzystanu prave mohutne prozivaji 80. leta,  osmdesatkove disko se neustale line z kavaren, marsrutek i z mobilu lidi jedoucich na koni). vecer jsme uz stanovali v ovocnem sadu na kopci nad vesnici. mesic a hvezdy svitily tak jasne, ze bylo svetlo jak ve dne. kdyby me iva 3x  nevzbudila, ze za nasim stanem urcite vrazdi vlk oslika, byla by to nadherna noc. podle lonely planetu nas cekal tridenni trek k jezeru. nasi jedinou mapou byla jen skica z pruvodce, kde jezero i vesnice byly velke asi milimetr a mezi nima byly asi 2 mm sedeho niceho. zavzpominali jsme na nase mlada leta u skautu (iva teda u pionyru) a vleteli jsme do lesa nadivoko jen s buzolou. svete div se, z krovi jsme vylezli do cile hned prvni den! skoda, ze se o tom nedozvi vedouci, ktery me ze skautu vyhodil. pote, co jsme jezero oblezli ze vsech stran, si nas postupne predavaly skupiny mistnich piknikujici na brehu a krmily nas jehnecim jako nejaka zvirata v zoo. nejlepsi byla skupinka reditelu kyrgyzske energetiky na vyletu ala sveraz narodniho lovu. manzelky hezky doma a vodka tekla proudem. znali karla gotta a vcelku maju, tak jsme se hned skamaradili. chteli poslat fotky, tak jsme je poprosili o email. bohuzel email nemel ani generalni, tak nam napsal adresu jedne jejich budovy, ve ktere se pry nachazi pocitac s internetem, ze mame poslat email tam. nasim dalsim cilem byla kazachstanska almaty. uz jsme zazili neco hranicnich prechodu, ale tohle byla teda chutovka. vojaci v kuklach se samopalama tlacili dav zpet na kyrgyzskou stranu. jedinym mistem, kde se dalo projit, byl takovej dobytci tunylek narvanej mistnima tahnoucima za sebou zavazadla s cinskym zbozim velikosti mensich automobilu (za 14 dni k mani na ceskych trznicich). o nasem pusobeni v kazachstanu radi popovidame za uplatu v hospode. za zminku snad stoji jen 4 kontroly dokladu od pohranicniku a policistu ve 4 dnech, navsteva vyslechove mistnosti a informace, ze pokud nahodou prekrocime behem treku hranici do kyrgyzstanu, tak nas “zarezou”.

o trecich se nebudu rozepisovat, pac to asi nikoho moc nezajima. ve zkratce – nadherna divoka udoli ramovana ctyrtisicovkami, pastevci z jurt nas nezistne zvali na jidlo a caj. vse bylo dokonale, nez nam vecer zacalo prset a druhy den rovnou snezit. v huste vanici v 3800 m.n.m. mi navic odpadly obe podrazky pohorek, tak me cekaly dva dny vysokohorske turistiky v goretexovych papucich s papirovou podrazkou. zkusili jsme je na ukor stability prifacovat obinadlem, coz vyustilo asi v 10 komickych padu dolu ze svahu. krome toho, ze jsem byl kompletne obaleny bahnem a na nohou jsem mel veci pripominajici onuce, jsme zpet do civilizace dorazili v poradku. po navsteve dvou remontu obuvi, kde se mistni sevci neuspesne snazili prisit vibram jehlou, jsem ty zatroleny podrazky vyhodil do popelnice. naladu nam spravila az oslava 20. vyroci kyrgyzske nezavislosti ve forme miniaturni spartakiady, jejimz vrcholem byl prelet praskovaciho letadla spektakularne vyhodivsiho jediny nafukovaci balonek. k nasi velke radosti jsme nasledne potkali triclennou ceskou skupinku, ke ktere jsme se na par dni pripojili. tito batuzkari – gurmani  nas obdarovali vlastnorucne susenym masem a zeleninou (zkouseli pry neuspesne ususit i svickovou). vrcholem byl ale maly papinak, ktery s sebou tahali 3 tydny po horach. jeden z techto horskych kucharu mi pujcil svoje stare sandaly, jimiz jsem pomoci provazku upgradeoval svoje rozbite pohorky na neco pripominajiciho lunarni boty. Takto vybaven jsem absolvoval mimo jine i ctyrhodinovou projizdku na konich ve skalach kolem jezera song-kol (vinnetou feeling # 2). k nasemu prekvapeni reagovali kone do stran precizne jako joystick, dopredu to uz bylo horsi. ale kdyz jsme je parkrat donutili prejit z klusu do cvalu, to byl velky zazitek. nasledne jsme se vydali na koupacku k slavnemu jezeru issyk-kul, kde se na plazich vali bohati kazasi ci rusove a podnikatelske baroko tu buji do nepredstavitelnych tvaru a rozmeru (viz betonova imitace stredovekeho hradu se sedmipatrovou vezi). diky bohu uz bylo po sezone, takze na plazi jsme zbyli jen my a tisice vajglu.

pokracovani priste...

jak jsme trochu ocekavali, tak uz samotny let pres moskvu byl zazitkem. v praze nam bylo sdeleno, ze nas navazujici spoj nemaji v pocitaci, tak pry nase zavazadla posilaji “mimo system”. na seremetevu bylo v case naseho priletu vic uklizecek nez pasazeru a zrizenkyni skenovaciho ramu jsme museli nadvakrat budit. osm hodin cekani jsme stravili o baltice, kvasu (omylem) a zajimavou konverzaci s rumunem, ktery letel do ciny koupit kontejner nahrobnich kamenu. v bishkeku jsme se ubytovali u zvlastniho couchsurfera, ktery ma na plose ve windowsech hitleruv portret. dalo mi hodne prace mu vymluvit, ze rozdeleni ceskoslovenske federace opravdu nezpusobili zide, a taky jsem se mu snazil taktne naznacit, ze s jeho temer cernou barvou pleti by nejspis nebyl hitleruv oblibenec. jinak ale vybornej kluk. krasy bishkeku shrnula iva hlaskou “dyt tady vubec nic nemaj!” a mela recht. teda az na zchatraly sovetsky lunapark s bizarnim jurto-coasterem. rozhodli jsme se okamzite utect na hory do karakolu. k me velke potese jsme vychytali marshrutku s divcim narodnim fotbalovym vyberem. utocnice se pohadaly o me telefonni cislo (pro chlapa pod pantoflem velky zazitek) a potom si vyslechly ody o slavnem evropskem velkoklubu fc vypitci kromeriz. v karakolu (75 tisicove vesnici, kde ovce a kravy valci o bahnite cesty s ziguliky) jsme se ubytovali v krasnem drevenem carsky ladenem hostelu. dva dny jsme cekali na pekne pocasi, ktere ale neprichazelo, tak jsme se za staleho deste vydali do vychoziho bodu prvniho treku – starych sovetskych lazni jeti-oghuz. ty zrovna zily podnikovym vecirkem zamestnancu tovarny na rukavice, jejichz boss ivan (zivouci stereotyp opileho rusa metajiciho stakany vodky vsude kolem sebe) se nas okamzite ujal. kdyz do nas ivan nalil do kazdeho pul litru vodky (ive velky respekt), usmyslel si, ze musime ochutnat vyhlasene kyrgyzske konopi, pac je prece sezona. sehnanim zbozi poveril mistniho policejniho sefa pod pohruzkou vyhozeni (tezko rict, odkud) a nas pod stejnou pohruzkou to donutil vykourit. kazdopadne v tomto stavu se dalo lepe odolavat nekoncicimu kolotoci vodky, jehneciho masa na vsechny zpusoby a zdivocelym zamestnancum fabriky. kyrgyzske zeny se vas neustale snazi polibit (obzvlaste ty stare a skarede) a snem kazdeho kyrgyzskeho muze je podle vseho opit vas do nemoty (nastesti se vetsinou zbori rychleji sami). posledni, co si pamatuju, je, ze jsem naucil nejake male dite z jurty fotit moji zrcadlovkou, takze proces sveho ulehnuti mam dokonale reportersky pokryty. kdyz jsem rano vylezl prvni z jurty, primo nad hlavou mi proletel majestatni orel a k noze se mi zacal lisat krasny malamut, pripadal jsem si jako vinnetou.

pokracovani priste...

v neděli večer přistanu na ruzyni a hned se zorientuju: kumpáni sedí v nusli a hledí na fotbal. v letištním buse se dám do řeči s chaotickým mexikáncem a v dobrém rozmaru ho stáhnu na pivo. nakonec u mě pět dnů bydlí a zůstane po něm náramnej obraz, ale to už je jiný příběh.

najednou mi taky přijde podivné, že tu nikdo neumí rusky. ačkoliv já taky neumím, najednou se s většinou lidí nedá domluvit vůbec na ničem. kupodivu to však v ankaře zvládnu a na předměstí, za devatero průmyslovými zónami a devatero armádními základnami čekám v kavárně na kaučserfra.

coskun sice moc neumí s esemeskama, ale hostitel je to výborný. i když teda mám pocit, že občas nerozumí, co říkám (nebo má tu zvláštní vlastnost, že odpovídá na jinou otázku než na kterou je tázán) a ve fotbale, který několik hodin sledujeme, taky plave. jinak ale ochota sama, což je pro uondaného špindíru s oteklýma nohama rozhodující. na krátké procházce po jedné z desítek fungl nových ankarských čtvrtí mi koupí zmrzlinu a je vůbec tak neskutečně milý a ochotný, že ani nenadnesu kurdskou či arménskou otázku; nejspíš by stejně odpověděl něco o místní kulinářské specialitě. když o kurdech začne sám, vylézá mi z toho z domova dobře známý posudek, a to s jedním poměrně zásadním apgrejdem.

kurd, to je vlastně cigán terorista.

ráno mi je dost šlouf, kocovinu jako obvykle doprovází neurčitý pocit trapnosti, naštěstí všichni vyspávají. v tbilisi po mně zůstane hrdina naší doby, vzkaz na stěně psaný ve střízlivé chvilce a týden promočené děravé pohory. na nádr velkopansky volhou, v tomhle autě se dycky cítím jak na trajektu.

před pětadvacetihodinovou štrekou je to asi na zvážení, ale posnídám smažené mleté maso a salát se spoustou nevyhnutelného kopru. můj zbědovaný stav to leda umocní, sázka na mastnou snídani projednou nevyšla. další jobovka přijde v luxusním tureckém expresbusu, když se mnou chvilku šibují, až sem neomylně posazen vedle největšího idiota celé výpravy. jedná se o mladého gruzínce velice společenského ducha a mdlého intelektu. lingvistické schopnosti mu naštěstí nestačí k soustavnému opruzování. když už ale několikátou hodinu skrz mou osobu nabízí všem kolemsedícím z igelitky lískové ořechy, které již několikátou hodinu nikdo nechce, začínám promýšlet, jaký hodně zlý skutek bych mu mohl provést. pako to ke svému štěstí vycítí, vmžiku se na tajňačku (hosteska co furt stříká podlahu jakýmsi parfémem zakázala konzumaci alkoholu) zbombí pálenkou a usne. pak už jen smrdí a chrápe, což sem ochoten tolerovat díky cestám písní bruce chatwina, které mě nadchnou jako už dlouho nic, nejméně od doby pamukova nového života a lermotovova hrdiny naší doby, tedy zbylých dvou knih, co sem měl s sebou.

západní gruzie navíc nabízí úplně jinou krajinu, než které sem za poslední týdny přivyknul. všude zeleň, lesy a u pobřeží subtropická vegetace včetně několikametrových kapradin. náš neoplán si nakonec všemi gruzínskými výmoly proskáče cestu až zpátky do jednadvacátého století. severní turecko totiž zpoza okýnka připomíná ameriku (kde sem nikdy nebyl): všechno je obrovské a nové – dálnice, činžáky, obchodní centra, zavlažovací systémy, benzinky. možná je to rychlým kontrastem, ale prosperita a bům křičí ze všech stran. hnidopich simcha v tom pochopitelně čuje bublinu bublinovatou.

finský páreček je šmrncovní. ante dělá v baru, má skotský přízvuk a píše diplomku o borgesovi. myslim, že by si i vypil, no ale zvítězí v něm galán a jde uložit svou herečku mónu a její migrénu. móna závodně tančí kolem tyče (tady mě možná paměť klame) a hodlá prostopovat turecko a albánii samotná, což se jí snažím vymluvit a popisuju vraždu jisté italské umělkyně na stopu v západním turecku, načež teda odcházejí spat.

večírek se rozjede až ve chvíli, kdy se přidají tři pohledné turkyně v etnohadřících, co bydlí se mnou v místnosti. přijely v noci, odmotaly hadříky, chvíli si něco hrdelními hlásky šeptaly a usly. až se svítáním sem zjistil, že do skupiny patří ještě padesátiletý guru s plnofousem, který jednu z nich po ránu oblizoval. každopádně sou to čupr děvčata s kladným vztahem k tekutým obilninám a konečně se naplní mé přání, aby se vespolek kalilo. ožijou mladí angláni, co nemají rádi fotbal a už je to štve, jak se jich na to někdo v době šampionátu furt ptá, i belgickej ouředník působící jako prototyp belgického čtyřicetiletého ouředníka (nuda 4.0) a velšskej třicátník, co u překrásné turečky při prvním příznaku podnapilosti zkusí své štěstí bezostyšným šmátráním. mám radost, že je odstrčen a můžeme si tak další hodinu povídat o současném turecku, přičemž vodka obnažuje frustraci z dneška a obavu z budoucnosti – islamistické tendence se nám možná zdají zanedbatelné, liberální studentka z istanbulu to ale vidí dramaticky jinak.

pomalu nás ubývá, dochází songy na ipodu, a tak kohosi napadne završit večer zpěvem ve vlastním jazyce. když před léty v dublinu padl obdobný návrh, byl sem docela klidný – šlo totiž o sborový zpěv různojazyčných verzí tiché noci. to se pak lehce ztratí za á že neumíte zpívat a za bé že znáte sotva první sloku. teď je to ovšem sólo. simcha jako nejrozdováděnější ze stolovníků začne s vděčnou uvázali kóózu u u-tr-u-tr-u-tr-u-tr, turečka zapěje tklivou píseň politického vězně, velšan cosi že prý o sněhu, jen belgický ouřada se sekl a že ne a ne a nezazpívá, namísto toho že zatančí. nedokážu si ale představit, jak by jeho zpěv mohl být horší, než to, co předvedl pohybově. sranda je.

končí se smutně. turkyni volají, že se právě zasebevraždil její oblíbený profesor. opilí ještě dlouho sedíme, kouříme a mlčíme. přemýšlím o smrti, kdy to potká někoho mně blízkého a v tu chvíli mám děsivý pocit, že to bude co nevidět.

už je to zas pár dní, co sem nepromluvil než svou parodií ruštiny, a tak se anglické konverzaci rozhodně nevyhýbám. hostel je navíc natolik chaotickej a zabordelařenej, že se zde sotva můžou objevit jiné než svérázné typy.

gio a data, plejbojové, co to tu, ehm ehm, provozují, nemají zrovna nejlepší období. že je zkouškové, to je jejich poslední starost asi kdykoliv. teď se ale o jejich blízké otřela zubatá, a to hned několikrát a za bizarně děsivých okolností. proběhne tu i improvizovaná tryzna, trousí se zamlklé netečné holky v černém. k baťůžkářskému posezení se přidá jenom sofie, náctiletá neteř ex-ministra školství, první a poslední osoba v celém podkavkazí, která působí skrz na skrz západně.

z hostelového osazenstva mě nejvíc fascinuje michael, dvacetiletý žid, v petrohradě rozený, v jeruzalémě odchovaný, dnes student fyziky a literatury na yaleu. právě si naordinoval dvouměsíční studijní pobyt na téma literatura o kavkaze. mezi řečí zmíní, že loni na strahovské sedmičce předskakoval nějaké kapele. pochlubí se i podivným hudebním nástrojem, což je vydizajnovaná krabička s cuplíkama. výborně se prý doplňuje s jeho epesním jablíčkovým kamarádem, kterým se na to hraje. intelekt z klučiny jen sálá, ale podivína nezapře. to si třeba uprostřed debaty začne soustředěně cosi psát do bločku, okolní svět přestává existovat a ten filuta si spokojeně řeší nějaký logaritmus. nový život se mu narozdíl ode mě moc nelíbil, no a mně se zas nelíbí, jak se nemá k tomu, aby mi pomohl s flaškou vodky. tohle malé žídě, ve státech ještě k výpivce nezpůsobilé, bych v současné formě roztrhal na cucky, vypil a sotva by se mi zatočila hlava. a z takového výprasku měl ten génius určitě strach.

tbilisi už je evropa, podél výpadovky se plouží sanktusák s kárkou a na autobusáku chumel baťůžkářů. bankomaty, klimatizované netkafé, vše funguje. my chceme do nato, hlásá cedule na hlavním bulváru.

pohledy už domů dorazily. všichni děkují, jen z. mlčí, a to sem jí poslal tři. nemíním se užírat, že sem to přestřelil, vytáhnu lahvinku z arménie a pošlu jí zprávu, jestli má na schránce jmenovku. prý jo. taky mi dojde mms. telefon s ní neumí, ale z netu kulí oči m. a p. v klementinu. podivné. blondýnu sem viděl za poslední tři týdny jednu. teď rovnou dvě; co to znamená, si nejsem jist. radši si naředím džus. lidi polehávající po hostelu srkají čaj a kafe, taky je odpoledne. ale když mně na to dusno pomáhá jen a jen ta pšeničná čtyřicetiprocentní.

venku se schyluje k něčemu velkému, tak vyrážím do ulic. stmívá se a vzduch div že neprobíjí. stoupám uličkama starého města a hledám si úkryt, jenže ratejna žádná. když se to mohutně protrhne, vskočím do koloniálu a co naplat, je to nabíledni – zakoupím pleskačku a odcházím tu nádheru pozorovat ze vchodu přilehlého domu. je to jako stát za vodopádem. nasávám všemi smysly. všechno kolem je dramatické. po úzké silnici se z kopce valí zpěněné odpadky. za dveřma se hádají. ženská nese domů nákup a pět minut jí nikdo neotvírá. promoklá zuřivě plácá dlaní do dveří. po hodině apokalypsa končí. dopito. fotím sám sebe ve vchodu.

vydám se na obchůzku kopce, dešťovka mi protíká sandálama. oknama nakukuju do gruzínského života. skrovné ložnice se svatými obrázky. kuchyně plné páry. průjezdy vedoucí do temných členitých dvorků. snad všechny stavby sou něčím podepřené. vše je v rozpadu, ale do dalšího zemětřesení by to mohlo vydržet. jestli přijde brzo. strašně se mi tu líbí, a to i další den, i ten další.

bouře se vrací, uchyluju se do podzemního doupěte, kde sázkaři sledují, jak uruguay válí. po zápase čekám, až to opadne. sedím na hráčské sesli v přízemním kasínu. elektronická ruleta se točí, venku obojživelné maršrutky plují proti proudu. píšu deník. kolem chlapi kouří a vyčkává se. upřeně mě sleduje divoň v dresu lijonela messiho. nepochybuju, že bych mu utekl, kdyby měl kudlu. je po půlnoci, je po všem. brodím se domů.

eště pár dní se potuluju hajastánem, vyhledávám plynové autobusy, sleduju fotbal na roztřesených televizích, čtu lermontova a piju víc a víc vodky. zjistil sem totiž, že narozdíl od piva se mi po ní nechce spát a že velice příjemně jitří smysly.

ve zchudlém hornickém městě se rozhodnu spatřit alespoň jeden uneskoklášter, ale mnohem víc mě unese stará kabinová lanovka s monumentálním výhledem na rozpadající se tavírnu mědi a stěny kaňonu vůkol. velkopansky si v přízemí panelového domu za deset dolarů najmu pokoj a na zrnitém televizoru pozoruju chlapy mého věku, jak pobíhají po jižní africe sem a tam za zrnitou merunou. klášter už je pak sice zavřenej, ale zídka nízká a bez francouzských důchodců to má nádech tajemství.

na noční mač brazilců se severní koreou si obraz zostřím lahvinkou dvoudolarové vodky rozpuštěné v třídolarovém džusu, o poločase se vztekám na pečorinův přístup k životu a na nějaká děvčata doma už si sotva vzpomenu. ulicí se valí průtrž mračen, to otravné pnutí ochabuje, něco končí, nic nezačíná a převládá pocit, že je načase.

ráno mě kníratá kustodka provede muzeem bří mikojanů. venku je pod slušivou érodynamickou stříškou vystaven mig 21, který konstruoval mladší artem, a v rámci nejlepších sovětských tradic je zakázáno se jej dotýkat. vevnitř lituju, že neumím rusky, abych mohl vyjádřit domněnku, že ten starší, anastas, musel být pěknej darebák, když vydržel čtyřicet let v politbyru, od lenina až po brežněva.

projdu se po fotbalovém hřišti zrušeného klubu a chytnu maršrut na sever. na hranicích prohlásím, že nevezu žádné šperky a opouštím hajastán.

aby nedošlo k mýlce, simcha nežije pouze vzpomínkami na hajastán, právě naopak. na funkci kulturního referenta již sice před drahnou dobou z dobrých důvodů rezignoval, ale když jej tenhle týden vyloženě nadchly tři počiny, nenechá si to pro sebe.

pavel brázda: ještě není konec světa. galerie 5. patro, myslíkova 9, vstupné dobrovolné, do 5.2.2011. pavel brázda je frajer. malíř jako žádnej druhej, říkají druzí. nenechte se mýlit, simcha rozhodně nehodlá tvrdit, že jakkoli rozumí výtvarnu, i když by rozuměl rád. staří mistři jej ale nudí - bez domácí přípravy neví, co chtěli říct, abstrakce mu už vůbec nic neříká a barvy si s oblibou plete. brázda je jinej. srozumitelnej, přístupnej, nepovrchně intenzivní. inspirativní životem i dílem. svérázný samorost, štramák i v čtyřiaosmdesáti, jak simcha poznal na prohlídce komentované samotným autorem. výstava zahrnuje novější pestrobarevné práce, ale zároveň tam visí i nejznámější díla z 50.-80. let, jako famózní freska 5 minut před koncem světa, cyklus závodníci nebo úžasný proces (malá galérka zde). koncept výstavy je vynikající a ačkoliv končí v místnosti, kde zní umíráček a po stěnách lezou na nakloněných obrazech běsi, je vtipně vypointována pohledem z okna a celkově zanechá v návštěvníkovi optimistický dojem. slovy brázdy, media morte in vita sumus!

emil hakl: intimní schránka sabriny b. (final cut). nakladatelství argo, 2010, 243 stran. sabrina je prvotina mého oblíbence z nejoblíbenějších, syčmona jana beneše, co si říká hakl. původní verzi čtl simcha před deseti lety na obskurním lyžařském zájezdu do itálie se svými rodiči a danielem š. přes den na svahu tlačili kluci laciné plechy, místo apres ski se doma četlo. hakl to teď po letech proškrtal a textu to prospělo, i když mně se líbila už i ta ufňukaná košatá verze. tohle je ale tak dobrý, že mě po pár stránkách přejde otrávenost, že radši emil nenapsal něco novýho. děj není až tak důležitý, ale je tam. je tam i láska, je tam mamon, chlastá se tam, obcuje a teskní, ale to o ničem nevypovídá. je to prostě vynikající román, možná ne pro maminku na noční stolek, ale už je stejně po vánocích, tak si to kupte z ježíškových peněz pro sebe. prvních šest stránek čtěte zde.

dva: hu. indies scope, 2010, 54:10, staženo z megashares.com, za což se velice stydím a hodlám to vbrzku napravit. z české muziky mě naposled takhle nadchly před rokem květy, ale uznávám, že ti můžou být na vkus floutkovských cyniků zahleděných přes kanál (kteří tvoří drtivou část čtenářů simchy) drobátko přespříliš sentimentální. todle je ale jiná, pestřejší káva. sourozenci od pardubic, co sami sebe označují za pop neexistujících rádií, popřípadě folklór neexistujících národů a radim – kdyby je poslouchal, což údajně nedělá - by jim dal v jedné ze svých bílých hladkých věcí tag tango / cabaret / circus / popsong / kitchen beatbox (to sem opsal z webu). dost bylo slov, doporučuju pustit a vůbec se nelekat toho, že je to celý odzpívaný v imaginárním jazyce! tatanc – tropikal animal – hap hej – huhu.

z prahy to může vypadat, že poslední našinec, který se na náhorní karabach vypravil, byl šimon pánek s náklaďákem plným plínek. na místě je ale sitiuace jiná a do karabachu není problém nahlédnout, jen to chce otrlost s troškou byrokracie. a trošku byrokracie já moc rád. pozoruju úředníky, jak se skrčeným obočím listují pasem, písmenko po písmenku luští moje méno, cosi lepí a cvakají razítka. pozdějc se musím registrovat na ministerstvu zahraničí. zasnívám se a představuju si, že ouřaduju na ministerstvu zahraničí země, kterou uznává jediná země na světě (podněstří, jež za samostatnou zemi uznává pouze jižní osétie a abcházie) a mám to nejhezčí razítko v celém zakavkazsku. v kanceláři zamini se cítím tak nějak doma, šanony a vrčení tiskárny mě uklidňují, navíc dostanu krásnou nálepku, kvůli které se letos do ázerbajdžánu nepodívám.

taxikář, co mě za stovku veze těch sto kilometrů, ukazuje původně ázerské vesničky, kde mešity nahradily kostelíky, jinak to tu vypadá naprosto obyčejně. stěpanakert, hlavní město, má ale šmrnc a úplně jiné ovzduší než jerevan. lidé korzují tam a zpátky mezi majestátními vládními budovami. hned za nimi začínají panelákové dvorky plné sušícího se prádla, město nemá žádnou strukturu a všechno tu působí zcela nahodile a možná proto tak živě. v restauraci mi od vedlejšího stolu začnou k beranině posílat stakany a ruce mi skopovým smrdí i na druhý den.

když se dvou kluků mého věku tážu na hospodu s televizí, vtáhnou mě do černého mercedesu, pochlubí se, že sou právníci a vyhodí mě před nejluxusnějším hotelem v městě/zemi. v kavárně mi to opravdu pustí a jelikož mě neznají, pustí mě i na záchod, nejluxusnější ve městě/zemi. druhej mač už sleduju u půlnočního gyrosu ve svém přirozeném habitatu zapadlého bufetu. jednu stěnu tvoří tapeta švýcarské salaše na pozadí matrhornu a druhou noční menhetn. venku je vedro a tma, kterou člověk v evropském městě nezažije – šetří se na veřejném osvětlení a v uličkách potkávám temné beztvaré siluety.

ráno sem na autobusáku nahnán do žigulika, který mě za pakatel odveze zpátky přes celou zemi až do jerevanu. pán s paní si vyjeli svým taxikem přikrmit syna na vojnu a příspěvek na plyn se jim hodí. z chlápka vyleze inženýr zpracování diamantů, který dlouhá léta žil v kazachstánu i v buenos aires, rozšafnej strýc, co všechny kyselosti své ženy přechází s vtipem a nadhledem, a to už nejspíš pár desítek let. když si uvědomím praktickou nemožnost rozvodu/rozchodu, je to v jeho situaci asi to nejpřirozenější řešení soužití a já ho za něj celou osmihodinovou cestu obdivuju.

v zařízené polostodole kmitá několik žen různého věku a u dlouhého stolu sedí nastrojený patriarcha, otec pana protézy. tváří se kysele, cítím jak se mu nelíbím, ale klidně by to mohly být hemeroidy nebo zaražený prdy. ze střídmějšího pohoštění zaujme lahodný koňak, ke kterému se zakusují stonky jakýchsi horských lopuchů. bavím společnost brožurou s fotkami prahy, balením cigaret a svou arménštinou, stíhám při tom pošilhávat po šikovné dceři pana protézy. ačkoliv mám v sobě dobrej litr chlastu, zvládám to myslim s grácií a nikým nezpozorován. cítím ale, že abych tu opravdu zanechal dobrý dojem, je čas odejít.

do parády si mě ale bere další stolovník, vychrtlý bonviván, co do bazénku skákal šipky a pil za dva. v každém případě musím k němu na kafe. žena z nás není dvakrát nadšená, ale nanosit na stůl musí. já už bych pak rád šel, abych za světla dorazil k zarostlému klášteru u řeky. on že mě ale doprovodí a co tomu čert nechce, cesta vede kolem hospody, kde si přece musíme dát pivo na rozloučenou. loučím se už přibližně třetí hodinu, ale tentokrát se to podaří a spouštím se sotva znatelnou stezkou k ruinám kdesi dole.

svět se mi nemotá, já se taky myslím nemotám, ale střízlivě viděno bych se asi nikam vydávat neměl. jenže z kopce to jde jedna radost, rytmicky si prorážím cestu čím dál míň prošlapanou trávou, až se po hodině nepřetržitého sestupu ocitám u vodopádu, který sem z protější strany viděl. už je to jasný, že sem úplně blbě. on mi ten vychrtlej kumpán říkal cosi jako u křížku odboč, ale když já žádnej křížek neviděl. ale vlastně jo, on asi myslel ten kříž vytesaný do kamene, co sem si ho fotil. proklínám kořalku, ale k smrti nerad se vracím, natož do kopce. to radši obětuju boty a brodím se přes říčku, po druhém břehu že by to mohlo být jednodušší. jasně cítím, jakou blbost dělám, ale rozhoduji se pro boj s divočinou. příkré skalnaté břehy sou zarostlé trním nebo potažené vlhkým mechem, ideální pro ožralého jedince s dvacetikilovou krosnou na zádech. mockrát se sesunu nebo rovnou žuchnu, ale vždycky tak nějak šikovně. kdybych tu uvízl, je se mnou nejspíš ámen, ale jakoby mě něco táhlo dál a já cítím, že když se s tím popasuju, tak tu neuvíznu. žene mě taky zapadající slunko, v trní na srázu noc trávit nechci.

zachrání mě zvířecí stezka a objevím se na skále nad řekou, kterou bude třeba překročit. k brodění je moc hluboká a prudká, most kdesi za obrovskou skálou. najdu ale dva prorezlé dráty uvázané napříč od vrby k vrbě. vypadá to vachrlatě, tak vysypu půlku krosny, oddělím věci, co bych nerad utopil a ručkuju na druhý břeh. pokud se člověk nedívá do peřejí pod sebou, jde to snadno. o pár dní pozdějc se chválím, jak mi to hezky došlo samo, zatímco u lermontova musel s touto radou komtesu mary zachraňovat pečorin. no a je to, se soumrakem už si máčím nohy v bazénku ďáblova mostu, kde to celé začalo.

nádherné ráno mě zastihne v kaňonu vedoucím k slavnému klášteru. děcka po mně včera až do setmění pokřikovaly andréj tohle a andréj tamto až sem z toho pištění rezignoval a pil před nima flašku rovnou z vodky, nechal je psat do deníku a hrabat se v krosně. teď už sou naštěstí ve škole a já na návsi snídám zmrzlinu, zatímco chlapi se slézají na karban. vypadá to na pomalý horký den vyplněný četbou lermontova, pokuřováním jávského tabáčku a občasným popojitím, do kláštera nijak nespěchám.

k poledni dorazím k místu zvanému ďáblův most, skála tu zavalila bystřinu, vytryskl minerální pramen, vymlely se jeskyně. místní tu vybetónovali dva bazénky s jemně perlivou minerálkou. máčím se, zklidňuju mysl a kdoví k jakým moudrům sem mohl dospět nebýt skupinky vesanů, která se halasně zmocňuje zřídla. sotva pozdravím, už to lítá. nachlazené pivo a kořalka, na zakusování šťavnaté nakládačky, místní plackochléb lavaš, sýr. otcové od rodin se čvachtají jak lachtani ve varieté, jeden zvláště rozjívený si před lázní odepnul protézu a teď se o ni otvírají lahváče. radost ze života z bazénku stříká a postříká i mě. pánové sou veselí, že i zápaďákovi pálenka v poledne šmakuje a já pomalu cítím, jak se k radosti ze života přidává i povznesený stav z domácího nápoje. rozhoduji se vybalit flašku slivovice, kterou sem až dosud chránil na potom. cítím, že potom právě nastalo.

na naši voltáž nejsou arméni zvyklí, ale perou se srdnatě a co při tom všechno navykládáme, jó to kdybych si pamatoval. pak mě, už jako čestného hosta, usadí na přední sedadlo žigulíku a pan protéza naviguje svého šestnáctiletého synka mezi výmoly vzhůru kaňonem. v půlce kopce se míjíme s dalším žigulíkem, oba stroje zastavují, chlapi vyskáčou a stáhnem eště jednu flašku. pak konečně vjíždíme do vesnice a já sem pozván k panu protézovi na kávu.

dva podezřelí typové mě krokem vezou na východ, neustále telefonují a rozhlížejí se po okolí, až konečně sjedou z cesty a k mému překvapení mě nevezou vykuchat za nejbližší terénní nerovnost, ale že se musí prospat. tak se seberu a du zkoušet popojet. přes cestu se ale ve stínu náklaďáku povaluje kolem hrnce s kafem shluk pastevců a už mě zvou a druží se a obdivoujou mapu arménie. ukážou mi, kde budou celé léto pást a že mám jít s nima buď hned, nebo teda můžu klidně dojít kdykoliv. aby mě přesvědčili, jaká to bude prča, pustí mi na mobilu video z jakési zoo, kde ošetřovatelé vpustí do lví klece oslíka. ano, rozsápal ho na cucky.

zastaví mi dlouhatánská volha, vrásčitý chlápek za volantem by potřeboval slavíka, abych mu něco rozuměl, ale prorážíme si to stády ovcí a držíme směr goris. už je na dohled, když dobrou půlhodinku tankujem plyn. je podivné podmračno, dusno a prašno, řidič do kafe brblá cosi jako vojna a zabil a chová se podivně, řekl bych melancholicky, kdyby to k němu sedlo. z benzinky navíc zatočí do směru, ze kterého sme přijeli. na otázku proč? mi něco s dalšími po cestě posbíranými pasažéry vysvětlují a já pochopím, že se snad jede podívat na nějakej válečnej památník a pak že se zas pojede tím správným směrem. nu dobrá. vojna, zabil. jenomže se vracíme deset minut, půl hodiny, hodinu, až se dokodrcáme k vojenské základně, kde u stráže nechává nadmutou tašku pro jakéhosi vojína. tak zas tu hodinu zpátky, potřetí přes ty samý stáda, a když zastavíme na té samé debilní benzince, su už solidně nasranej, že mi ani kouřit nechutná.

když mě pak konečně vysazuje ve městě, řekne si o nehoráznou sumu. dám mu pětinu, přičemž pořád eště přeplácím, on se začne vztekat a že prý davaj davaj, nato já vytvořím skorovětu sórok kilometry, tri časy, nět! on se dál vzteká, až to musí působit komicky, je to takovej zagroškudla, o dvě hlavy mě menší. asertivně opakuju svoji mantru, ale chlapíka odežene až ženština z přilehlého magazínu. cosi chrčí a já ve zbytcích jeho hlasu jasně slyším jedovatou kletbu. kašlu na to zvysoka, teď se totiž musím soustředit na základní lidské potřeby: ukojit hlad, žízeň i neskonalou touhu po toaletě evropského typu. nasranost pak většinou odejde sama, to už vím. stejně jako že některé dny stojí za prd.